9. července
Za sebe jsem si udělal pracovní režim, aby se to horko dalo přetrpět. Ráno v 6:00 odcházím do vln a nevracím se před osmou.
Za dvacet minut jsem pak umyt, převlečen, nasnídán ve spřátelené italské pekárně Dolce Sicilia, kde jsem se ustálil na výborném čokoládovém croissantu s čokoládou. Jen odemknu dveře do pokoje, proletí kolem mě velká, pobere co tu včera nechala pro sebe a pro kolegyně, spěšně se loučí (začínají v 8:30 a na rozdíl od polských kolegyň, jimž nejsou dvě hodiny zpoždění, ona chodí na čas), mezi dveřmi porazí malou, se kterou ještě po ránu besedujeme nebo zařizujeme. Tak dnes mě to zařizování stálo 7 EUR, aby měla potápěčské brýle, které budou ladit k plavkám. Abychom nebyli nespravedliví, ona žádné nemá a za ty peníze, kde bych to do barvy plavek sháněl, že...
To už mám zapnuto a vytvářím pro HP hodnoty. Před 10 vyráží i malá dáma, a když mám chvilku a chuť, jdu jí doprovodit. Dneska se to vyplatilo, jeden krámek vydával ochutnávkové kelímky s jahodovým sorbetem, tak jsem se i zmlsal. Jak tak do sebe naklápím kelímek, s úžasem hledím skrze dno té nádobky, kterak na římse dostavované výškové budovy balancuje dělník s latí. Já bych si to nahoře v těch dnešních poryvech věru neužil.
O přestávkách tu jedna nebo druhá kometa zastaví na své cestě za vzděláním, když je třeba, proletí i sprchou, něco mi tu nechají, něco mi odnesou a od třetí hodiny už je klid, protože spěchají na odpolední program. Malá na dneska potřebovala ty brýle na údajně fantastické pláže na ostrově Comino, velká je indisponovaná a její skupinka se řítí do Valletty.
Po páté hodině zaklapuju víko a jdu se po tom dni plném horka utopit, kteréžto odhodlání mě většinou pustí po mnoha neúspěšných pokusech někdy kolem 8 večerní, protože na focení a natáčení vodní havěti je už tma. Vydávám se k útesu označeném majákem, který je nějakých 800m od břehu, a chvilku to trvá. Velká výhoda toho místa tkví v tom, že tam nejsou lidi – ani jeden, vážení přátelé, zatímco ryb, mnohonožek a jiné žoužele je tam nepočítaně. Zatímco u majáku je mi voda jen po pás, stačí krok špatným směrem a dno padá dolů. V okolí sta metrů jsou ještě tři vyvýšeniny, kde se ryby drží, na dvou z nich se lze postavit, ačkoli tam mám vody po krk (tedy když nefouká a nedělají se vlny jako dneska). Když připlouvám zpátky, z plavců na břehu jsou už diváci, někteří jsou tak všímaví, že mě osloví a ptají se, co to mělo proboha znamenat, kde jsem ztroskotal nebo z které ztroskotané lodi se zachraňuji. Dámám bez rozmýšlení odpovídám, že ze Sicílie, pánům, že z druhého břehu, těm, kdo mi tleskají, se ukláním, je to tu zřejmě svého druhu vystoupení. No a pak jdu domů, najíst a spát – teda když zrovna po nocích nenadháníme autobusy, které vezou malou dámu k domovu...
Bez ohledu na to, že tu Britové po 150 let kolonizace a útlaku cvičili místní, Time management na Maltě nezakořenil. Namísto v 7.00 večer, kdy měla přijet domů, píše mladá dáma v 8:25, že ještě nevyrazili (a to jim cesta tam údajně trvala 3 hodiny). Ještě, že ji od včerejška autobusy vozí až k domu, jinak jsem měl zase noční...