16. července
Byl jsem dnes lenoch líná, nechtělo se mi vstávat a cvičit, ale nakonec jsem se překonal a stálo to za to – nakonec jsem absolvoval dálkovou plavbu k majáku, do Sliemy a zpět s netušeným objevem potopené lodi, celkem bratru tak 4km.
S malou dámou jsme se stavili na snídani. Přišel jsem o kávu, ale získal jsem informace o ději filmu, který včera v kině shlédla (o kině jsem slyšel pak ještě i od velké dámy v souvislosti s tím, že se malá vrátila až po půlnoci). Malá dáma je plná radostného očekávání, co se týče jízdy na vodním skútru. Sice tím prošvihla plavbu kolem ostrova, ale na to, aby si na lodi 6 hodin četla je možná řízení skútru intenzivnější a proto lepší kratochvíle – když řídíte takovou věc, stěží si můžete číst. Jediné, co mě mrzí, že nemáme fotku, protože si nechtěla vzít kameru – a místňáci fotku nedělají. Ale hlavní je prožitek, pročež si ukážeme fotografii zástupnou.
Práce dnes byla spousta (ano, stále jedu Home Office), děvčata se mi tu střídala jako apoštolové na orloji. Po dvanácté vyrazila malá na vodní skútry, po druhé velká s polskou kolegyňkou na pláž. Malou jsem tu měl po dvou hodinách zpátky rozradostnělou z faktu, že tu věc mohla opravdu řídit, že na tom lítala i 70km/h, že byla ráda, že za ní seděl instruktor, protože když jí vlna měla shodit, on jí přidržel, aby jí mašina nevykopla ze sedla. Protože by se zase hnala do čtení, sebral jsem ji, a šli jsme nakupovat s virtuálními penězi virtuální zboží (tedy bloumat po obchodech a uvažovat, co by si byla mohla koupit, kdyby to kapesné už neprosvištělo). Jen jsme se vrátili, zaklepala velká a ta měla v úmyslu vyrazit s reálnými penězi za reálným zbožím. Takže zatímco malá si koupila filigránovou květinku v neděli ve Victorii na Gozu, velká si koupila filigránovou květinku 100m od školy. Obě si vybraly pěkně, a jistě to unosí.
Jak říkají JdC v "Dobytí severního pólu": "Dnes došlo k tragické události, ztratil jsem červenou tužku, takže ode dneška nebudu moci podtrhávat nadpisy kapitol červeně" – tak mě dnes večer při dálkové plavbě ve velkých vlnách uplavala botička, která držela kameru v případě ztráty nad vodou. Tím jsem skončil se selfies z pod hladiny nejméně do doby, než najdu další plovadlo pro kameru. Navíc mi zkazil náladu okolo plující vodní skútrista – abych si prý pořídil bóji. Ne že by to, nebylo fajne, ale měl jsem za to, že bóje je vyžadována hlavně pro potápěče, nikoli pro ty z nás, co se plácají kraulem po hladině. Určitě by to bylo prima, jen mám obavu, že když mě někdo na člunu neuvidí ráchat se na hladině, bóje mi nezaručí, že mi neprojede po hlavě.
No nic, jdu hledat plovoucí botku na kameru, ber kde ber...