Malta 150713

13. července

Asi by byla ostuda, kdybych pořád jen seděl na hotelu, takže mi byla laskavě zapůjčena lítačka na autobus, abych koukal vypadnout a taky něco shlédnul. Už po páté ranní (kdy stejně žádný autobus nejede, ranní ptáče se tu vyskáče až kolem šesté) procházím ulicemi Sliemy a chvilku před sedmou už jsem v hlavním městě LaValletta.

Tohle město společně s HongKongem mě utvrzuje v tom, že místní musí vždy jenom děkovat bohu za britskou koloniální politiku. Jistě, leckterý governor byl zatracená bestie a zasloužil být místními lynčován, ale jako systém správy to bylo efektivní a s ohledem na post-koloniální vývoj zřejmě i správné. Na místech s britskou koloniální historií mi prostě přijde líto, že se ten svět neudržel (počínaje Spojenými státy, ovšem, drazí Američané prominou) a i když si to celé jistě idealizuju, přišlo by mi zajímavé to zažít – aspoň na chvilku. Posezení v Lower Barracca Gardens za svítání bylo snad nejmilejším momentem za celých 14 dní. Shlédl jsem tam příjezd velké luxusní lodi Zuiderdam na cestě Středomořím a vzpomenul Costu Concordii. Ovšem tihle Holanďani zvládli přiblížení i přistání bez ztráty květinky.

Samozřejmě jsem obešel celé vnitřní město stejně jako velká dáma minulý týden, vnikl jsem dokonce i do St. John's, té jediné placené církevní památky – a to v přestrojení za věřícího, míněno křesťanského věřícího. Sám bych si to nedovolil, ale jakási stará dáma mě, zevlujícího před vchodem, pobídla, ať jen se neostýchám a koukám mazat dovnitř, přičemž se tak nějak s despektem rozhlédla po několika pestrobarevných individuích na chrámovém náměstí.

Krásné staré město, ohromná porce historie počínaje velmistrem, jehož jméno od roku 1566 město nese na památku úspěšné obrany před otomanským vpádem.

Myslím, že některým našim čelným představitelům by se zalíbilo sídlo maltského premiéra (dříve kastilský palác, Auberge de Castille), kde vítají návštěvníky hned u vstupu dvěma děly. Pojetí moci v praxi.

Protože se Joseph nemá k odpovědi na "special treat", zařídil jsem se sám a vyrazil na náklady ETI do Mdiny a Rabatu. Velká dáma spolu s polskou spolubydlící vyrazily hned po škole, zatímco já se ještě ráchal a po půl sedmé jsem se Josephovi pod rukama propasíroval do busu. Obě cestovatelky přisedly v Mdině již poněkud sešlé (ono to každodenní cestování ve vedru člověku nepřidá). Že se na útesy v Dingli dostaly dvě osoby pod stejným jménem nepřišlo nikomu zvláštní...

Tedy útesy, máme srovnání s Doverem, máme srovnání s Moherskými útesy i Slieve League, takže tenhle pozvolný sráz k moři prostě člověka nepřesvědčil. Ale spíše než zklamání ze scenérie se jedná o nenaplněné očekávání u slova "útes". Zase na druhou stranu, mají tu hezkou kapličku a z ní mohou s napětím vyhlížet, co se to k nim blíží od afrických břehů (ostatně, kvůli tomu sem taky nainstalovali radar...)

Uličky Rabatu, ale zejména starého hlavního města Mdina jsou prostě kouzelné; hyzdí je snad jen ta zatracená auta. Velká dáma se rozplývala na atmosférou v Mdině za dne, já jsem byl spokojen i s atmosférou večerní. Průvodce to sice vzal dost hákem, ale na druhou stranu, co by člověk za tu chvilku chtěl zjistit – nejvíc problémů měl s tím, aby udržel stádo pohromadě. Takže jsem si to pak v klidu prohlédl pod vedením již obeznámené návštěvnice a bylo to prima.