12. července
Další víkendový den přinesl nové cestovatelské zážitky a horké chvilky. Ranní program odpovídal sobotě, u autobusu jsme se programově sešli i s polskou spolubydlící našich dívek. Už v týdnu si naplánovaly návštěvu severního ostrova Gozo (proč ne rovnou "Kozo", že?) a nakonec proč ne – mě je jedno, kde budu na grilu. A proto – vzhůru na zastávku.
Autobusy značky Long King (co tím názvem chtěl výrobce jenom naznačit?!?) čínské výroby jsou u zdejších operátorů velmi populární. Čert ví proč – zatímco žena se bála na člunu, já se tedy bojím jízdy v těchhle autobusech. Že to neuklimatizuje víc jak deset pasažérů – co se dá dělat. Že to vrže jako při poslední cestě na šrotiště – no když to přepravci nevadí, dobře. Ale proč musí každý kopeček ten stroj řvát jak v posledním tažení a my s napětím sledovat, jak to rychlostí pochodového kroku supí do vrchu (děvčata už údajně byla svědkyněmi toho, jak řidič po cestě do vrchu vysadil nejprve stojící, pak sedící a když se začalo spekulovat o tom, zda a v jakém pořadí se bude tlačit, dosáhl stroj vrcholu), zatímco z kopce se modlím, aby motor nevyběhl z uložení. Možná to bylo lacinější než nějaký evropský model, ale nechtěl bych vidět servisní knížky... Nadto jsme všichni včetně dispečerů zmatení z nového jízdního pořádku (v platnosti od 1. července). Jednodenní jízdné zrušeno, takže buď celotýdenní nebo dvouhodinové, asi je to lepší rejžo. Jízdenka je nepřenosná mezi Gozo a Maltou (teda asi, časově by to vyšlo, ale "nejde to"), navazující autobus na něco předchozího jsme zažili jedinkrát (a otázka je, kdo se zpozdil, protože to byla asi náhoda) – prostě ano, je to nejlacinější (ne laciné), ale není to dobré. Škoda, že nezůstali u těch Opelů, z nichž jeden mě zaujal hned na parkovišti v Rabatu.
Dorazili jsme na trajektiště jako včera, dnes to dalo chvilku vysvětlování náhončím, že Comino nebrat. Trajekt Gozo Ferry Lines zdá se být jednou z funkčních částí infrastruktury, ale jistota cestování u záchranného kruhu je přeci jen větší.
Prosvištíme kolem Comina, rychle nacházíme i spoj do Rabatu. Procházíme se po hlavním městě ostrova, zmenšená replika St. Paul's of London je tu v každém městečku, takže i zde. Zdobnost interiéru je ohromující, chystá se tu jakási hudební mše v obsazení komorního orchestru – v Polsku to prý dělají také, já to od nás moc neznám. Procházíme křivolakými uličkami (je to asi jediná záchrana před sluncem) a směřujeme k Citadele.
Ta je ve stádiu oprav, než se člověk kamkoli dostane, chvilku to trvá a je to objevné – ale i v tom strašidelném hicu uznávám, že je odtud pěkně vidět, škoda toho oparu, ale nakonec, ostrůvek je to malý, kam bych taky chtěl dohlédnout, že...
Nechápu zálibu místních pořádat ohňostroje přes den. Najednou se spustí kanonáda, nikde nic vidět, snad jen, když už je těch ran moc, zahlédne někde člověk spoustu smradu ve vzduchu. Možná si tím připomínají hřmění bouřky – a doufají. Nakonec, když mohli indiáni volat déšť tancem...
Na autobusovém nádraží nám právě všechno ujelo, skryti ve stínu lížeme zmrzlinu a doplňujeme tekutiny, však ono něco přijede. Přískokem do St. Lawrence a z kopce k Azure Window (útvar odpovídá Pravčické bráně, ale tady přemosťuje moře). To by bylo pokoupáníčko – jenže díky turistům stejně není kam šlápnout a tak malá otráveně vleze do stínu a od čtení ji sem tam vytrhnou ještěrky. My ostatní zpoceně obejdeme přírodní skvost – je to bezesporu malebná záležitost.
Autobusem do Rabatu a ještě stihneme Unescem chráněné megalitické sídliště v Xagħra. Strašidelné vstupné odráží fakt, že to tu po několika prohlídkách až do konce 19. století aristokratičtí návštěvníci "otagovali" nejen iniciálami, ale i různorodou rýpanou grafikou, zatímco místní si sem tam odnesli části stavebního kamení – takže je co spravovat. Když tak člověk srovná první vyobrazení na dřevorytech ze 17. století s obrázky těsně před rekonstrukcí a nakonec i se současností, zdá se zbytečné všechno to rozčilování nad vandaly u světových památek. Když nedokáže odolat puzení vyškrábnout si něco do pískovce takový anglický lord, těžko to chtít po průměrném Američanu nebo Čechovi, že.
Cesta zpět v neděli po 6 večer NENÍ dobrý nápad. Vracejí se všichni, kdo zažil návrat Pražáků po prázdninách bude mít zhruba představu. My si cestu zpestřujeme komentářem k výkonům našeho dopravního prostředku, ale nemusíme tlačit a doveze nás až kam má. Je tedy pravda, že tenhle pasažér si to užil lépe...
