Poučen z minulých delších návštěv jižních států, zařizuji den tak, abych se potloukal po venku mezi šestou a desátou, schoval se mezi desátou a čtvrtou a pak opět vyšel mezi lidi. Proto mě chvilku po šesté ranní lze najít potopeného na hloubku "šnorchlu" do příbřežních vod s kamerou na ruce. Vodní havěť je čilá, ta lidská, až na dvě další praštěné výjimky, vyspává následky nočního života. Po cca 2 hodinách naznávám, že toho bylo dost, vyrážím za snídaní a po místním bludišti uliček, načež narážím na děvčata, an směřují ke škole.
Zatímco žena má přemilá má v kursech jasno, moje teen dceruška-beruška byla zařazena do dospělého kruhu, což je třeba napravit. Opět se ukazuje, že příležitostný "bordel" (místní používají italského výrazu "bordello") lze po drobném pokafrání na nesoustředěnost kolegů vcelku promptně řešit. Takže řešíme a pak prchám, abych utekl slunku.
Celý den se ve stínu potím a jedinou bezpečnou aktivitou je zalézt někam do stínu s knížkou v ruce a občas se schladit ve sprše. Jak tu mohli před třemi lety přežít 45°C ve stínu nechápu ani s dopomocí místního folkloristy.
Obě děvčata vyráží s/za přáteli z kursů a když se večer "touch & go” loučíme, už se těším na další dvě hodinky v moři.
Po 8 večerní se pak mohu už bez obav z rožnění na slunci vydat do ulic a za tmy tak pozoruji cvrkot lidí z celé Evropy. Při té příležitosti:
A je to