Malta 150711

11. července

Tak dnes jsme pod taktovkou velké dámy vyrazili na ostrov jedné pláže – na Comino. Má průkazku na autobus, už prakticky zmákla systém zdejší veřejné dopravy, ověřila ceny všech možností, já jsem odmítnul půjčovat si na ten zanedbatelný kus skály auto – takže jsme se rozjeli autobusem.

Takový nápad vyžadoval, abych se o víkendu prostě vzdal svého ranního plavání, snídal, jak nejrychleji to půjde, pak přeběhl k dívkám na roh, tam jsme se sešli a vyrazili stopovat autobus. Všechno to klaplo, s tím stopováním autobusu si nedělám legraci, kdo na Maltě nezvedne pařát, ten si městskou nezajezdí. 45minut k severní části ostrova a tam, na konečné si nás provozovatelé plavidel rozebírají. Je vlastně jedno, na jakou palubu člověk vkročí – zatímco "velký" trajekt na Gozo (nesrovnávejme to třeba se Stena Lines nebo P&O mezi Francií a Anglií, tady spojujete dva kusy skály) se dá pořídit za 5 EUR a je to dál, na "Party ostrov Comino" to pořídíte za 10 EUR. A za ty peníze jsme usazeni na plavidlo o něco málo větší nežli prababiččiny necky.

Nevím, kolik ten den dělá vítr podle Beauforta, ale vlnky si s lodí, která na volnoběh usazuje další posádku na jinou loď (den začíná, naše necky v 9:00 zahajují denní šichtu) pohrávají tak, že velká dáma propadá panice, křečovitě se drží všeho kolem, v obličeji výraz hraničící s nepříčetností.

Naštěstí je posádka přehozena přes palubu, motor se rozeřve, plavidlo získává na stabilitě a nebýt nárazů vln, z nichž jedna velké (spolu s ničemnou spolucestující) způsobí naražené koleno, málem by si byla jízdu užívala. Přeprava netrvá dlouho (za klidnější vody a s ploutvemi by se to dalo i přeplavat a nemusel by člověk být zrovna Venclovský), jako první posádka dne dorážíme na molo u Blue Lagoon.

Úžina mezi Comino a Comincito je vysypaná pískem a svrchu má moře opravdu krásné tyrkysové zbarvení odpovídající reklamě na dovolenou ve Středozemí. Lehátka po 20 EUR mě uvádějí do transu. Odkládáme svršky i touhu položit se na zmíněnou věc a mezi prvními se zanořujeme – tedy malá dáma ne, ta hlásí, že "je to moc studený" a jde číst. S velkou dámou jsou taky problémy – přeplavali jsme úžinu, ale jakmile pod sebou necítí písek, nechce plavat.

Nakonec ji navádím tak, aby vylezla z vody přímo na skály (a problematických mořských trav se tak ani nedotkne) a my vystupujeme na ostrůvek, vycházíme i na jeho hřeben a shlížíme do útesů pod sebou. Je to pohled o zlomkrk. Dole zjišťuji v ostrůvku vedle průrvy i mořem průchozí jeskyni, a byť se kolem postávající mládež dohaduje, kterýpak jeskynní proud člověka odnese až do jižní Ameriky, proplouvám a na druhé straně zjišťuji, že tady už první nejsem – pouze jeden z prvních. Celá skupinka mládeže za mnou naskákala a stal jsem se i inspirací vlastní ženě, která provázená obavami stejnou pouť temnotami vykonala také, šikula.

Malá dáma po návratu velké přebírá vodní štafetu. Sice se zhrozí teploty vody v jeskyni a nikdy jí neproplave, ale protože má brýle a touhu pořád něco lapat, potápíme se spolu k podvodní vegetaci a rejdíme za rybami.

Za ty dvě hodiny, co se s děvčaty proháním vodou nám hustota obyvatel v laguně (a zejména na břehu) narostla do poměrů na Václavském náměstí v době demonstrací, před jeskynním vstupem se dokonce tvoří fronty. Mezi oběma ostrůvky se moři vytvořilo na nejmenší hloubce něco, co připomíná trasu mezi mraveništi.

Za stávající situace vyklízíme prostor, v němž hrozí zahuštění dychtivými plavci z dalších výletních lodí a odcházíme do zuřivého horka na útesech zbaštit si oběd. Po cestě se ještě dozvídáme, z které skály tu předevčírem skákala omladina.

Lidí přibývá i v odlehlejších částech ostrova, přibývá i lodí kolem, asi to tu chtějí potopit prostým zasypáním pevniny lidem turistickým. Na to odmítáme čekat a prodíráme se davy připomínajícími shromáždění Indů na břehu posvátné řeky Gangu v období církevních svátků. Unikáme lodí zpět na Maltu, zde se vyhýbáme smečce taxikářům vyhrožujícím, že další spoj pojede až na svatého Dyndy, chytáme bus 222 a mizíme v dalším letovisku na cestě, kde ještě na chvíli pokoušíme hazardní změnu kožního pigmentu na přímém slunci, než definitivně odjíždíme směrem na St. Jullians.

Dámy ještě pokoušejí boha obchodu v místních krámcích se suvenýry, ale velká brzy malou znechutí natolik, že si jdeme lízat rány ke mně na hotel. Když je pak vykoupané, namazané, napité, nacpané pišingy odvádím zpět k jejich bydlišti, řekl bych, že toho na jeden den bylo tak akorát – málem mi tam usnuly.

Ten kožní pigment se činil, já cítím lýtka, velká dekolt a malá ramena. Cesta se vydařila, každý máme památku.