150809 Trogir-Milna
Konečně jsme se spustili na vodu a směřujeme ke přístavu Milna.
Výprava z Trogiru byla poněkud zdlouhavá už jenom kvůli pozici všeho příslušenství (do obchodu, k odpadu, do koupelen – prostě všude je daleko) a ani ze včerejšího dne si prostě neodnášíme nejmilejší vzpomínky na kotviště. Poslední rozloučení s auty včetně zadeklování předních skel a odrážíme do světa. Ondra provádí své první odpoutání od břehu, dostáváme loď do ruky.
První kotviště je prima, zátoka není nijak přecpaná, dokonce vysíláme I výpravu na nedaleký kopeček Děti rejdí s ploutvemi, šnorchlem, brýlemi i síťkami jako motorové myši. Sílí vítr a po chvilce je jasno, že Ondřej mladší nemá potíž s vlnami podélnými, ale z příčných ztrácí ganc. Promptně vynechává polévku a zvažuje, zda nevrátí i snídani... Na další zastávce, kterou kapitán nazývá "nečumtam" (jakási zpodobnělina s místním názvem) jsou mraky jachet – asi se někdo v bedekru neopatrně zmínil. Mladší Ondra zatím ještě neplave, ale už má barvu, chuť do jídla – my ho naučíme.
Kolem šesté večerní kotvíme v Milně a celí zplavení vyhledáváme kapitánem doporučený restaurant. Péťa junior překvapuje a likviduje rybí polévku s mušlemi, aniž si nechá sestrou zkazit chuť. Do krabího salátu a salátu z chobotnice následně nikdo z dětí nemá odvahu a končí u palačinek. Místní špenátová příloha zvaná "blitva", kterou si předloni všichni dospělí pochvalovali, letos ani na druhý pokus nedává strávníkům nic jiného, než co napovídá název. Asi už si nikdo nedá. Konec všem nadějím na sladkou tečku činí zmrzlinář – každý jsme si řekli, co jsme chtěli, ale nikdo jsme v dodaném kornoutu nepoznali co jsme si to vlastně objednali za příchuť. Asi to nejlepší, co se o tom dalo říci je – že to bylo studené...
