Soudruhu prezidente

Moje paní má ve zvyku pracovní stres vychodit, já ho vyjíždím na kole. Na stres z veřejného života jsem dosud nenalezl recept. Svého času jsem sjížděl vybrané stati "České Sody", vzpomínal na "Pupákovy politické promluvy" blahé paměti Š&G, připomínal si pozdější Šimkovy pokusy s BuBulínou a naslouchal protagonistům Radošínského naivného divadla. V poslední době člověka mohl potěšit snad Baldýnského opus "Kosmo" nebo případně z nebe spadlý Bodnina News, ale to je jen pasivní konzumace, která člověka potěší snad jen v tom smyslu, že v tom neštěstí není sám. Kdyby ta přehlídka vyčůránků, zahořklých nepřejících dědečků, profesních asociálů z přesvědčení a prostých zlodějů, co se to jen snaží podojit, měla nějaký konec; kdyby člověk viděl, že na konci stojí zubatá a ta to klátí za zásluhy, mohl by mít pocit, že to má nějaké rozuzlení, a že se koná svého druhu happy end, ale není tomu tak.

Vezměme si ukázkový příklad prezidenta Zemana (2014-odpojení od přístrojů). Podle jeho kolegů z Prognostického ústavu to v dobách svého myšlenkového rozletu byl sice myšlenkově poněkud pomalejší, ale v podstatě šikovný myslící člověk, takže s odpovídajícím přispěním ostrých loktů a zákulisního politikaření to byla taková milá potvora, s níž bylo fajn být v jedné partě.

Když se pak státní zřícení jednoho sametového listopadu poroučelo, a zjistilo se, že výnosnější, nežli držet plentu kolem Svatého Václava Havla (nakonec, trůn byl jen jeden a služebně mladší kolegové Klaus a Zeman bystře usoudili, že "kdo si počká, ten se dočká"; ne nadarmo to byli kluci z prognosťáku) bude zařídit si nějaký ten šolich pošedší z protoplazmy Občanského Fóra. A protože byli oba názorově vyhranění (podstata názorové platformy spočívala v nevíru ve Václava na hradě a všechno, co reprezentoval, vedlejší linie pak zejména k nelásce ke všemu, co jim bezvýrazně nepřikyvovalo), založili si každý svůj píseček s houfem profesních přikyvovatelů. Nechme teď stranou peripetie jejich politických životů, spousta jejich záměrů se k zoufalství voličské základny podařila, ale o tom jindy. Zatímco Václav Klaus se po společensko-politické sebevraždě Václava Havla (za vším hledej ženu) dočkal žezla i trůnu, Miloš Zeman ještě nějakou dobu zasazoval české společnosti i vlastní straně ranu za ranou. A když pak skončilo období "Zelené a nikoli modré planety" a "Protokolárního pera z Argentiny", dočkal se naplnění svého snu o kralování i on. Zejména od instalace neslaného a nemastného ředitele kladenského úřadu práce Špidly do příliš velikého předsednického křesla, a následně znemožnění malého pana Velkého bylo o jeho původní stranou postaráno a už to nebyla ta legrace. Poštěkáváje zpoza objímaného stromu Vysočiny, člověku chybí takový ten teplý osobní kontakt při pošťuchování nemilované strany. 

Když se pak stalo nečekané a nemyslící většina umožnila i této poslední tragické figuře z dob OF dosáhnout mety nejvyšší, stejně jako jeho přímý předchůdce, přivedl si na hrad své šašky.

Standardy prezidentských pomahačů již podruhé značně klesly a jestliže za doby Václava Klause lidé vystačili s pozicí "oči v sloup", za Miloše Zemana se začali křižovat i bezvěrci.

Směřování země se od 90. let zajímavě vyvíjelo a dobře je to vidět na prezidentských desetiletkách - pravda, Václav Havel díky post-federálnímu úkroku stranou udržel ve funkci poněkud déle (a ke dnešku si můžeme říci, "Pánbůh zaplať"). Zatímco hlavním úsilím prezidenta republiky za Havla byla snaha držet basu s vládním směrem (a to i v dobách, kdy se prezident kousal do rtů - jako např. při dělení republiky v r. 1993), udržovat hašteřivé předsedy stovek stran ve zdánlivé shodě a reprezentovat zemi jak nejlépe to šlo, další prezidenti už si ten luxus nedopřávali. Oba v radostném opojení ze svobody, kterou nabízí jen nedoktnutelný prezidentský stav zkoušeli, jak elastický je právní řád a ústava, co ještě snese parlamentní a přímá demokracie, co nám svět odpustí, když se v něm budeme pohybovat jako slon v porcelánu. Havlova pokora zajímavě kombinovaná s nepochopitelnou hrdostí nad sametovou revolucí (která nejenže netrestala, ona ani nepojmenovala - protože původní heslo na prezidentské standardě "Pravda vítězí" bylo alibisticky doplněno o dodatek "nad lží a nenávistí", aniž by autor chápal, že hbitým uschováním hlavy do písku se problémy nevyřeší) před západním světem - a to takřka bez výhrad, byla za Klause nahrazena převážně výhradami, přičemž šanci zvítězit měla především pravda proklamovaná prezidentem. A jestliže to hlupáci na západě nechápali, byl tu osvícený car východu, který zbloudilou zemi reprezentovanou Václavem přivinul na svou hruď, stejně jako za Klementa i za Gustáva. Miloš pak vazbu na východ prohloubil, když báťušku cara vzal za vlastního a oderal se ještě dále na východ, protože kde jinde porozumí naší zemi, kde zlodějina, šmelina drobné podvody v mezích (ale co, i mimo meze) zákona, nežli v zemi, kde se krade na nadnárodní úrovni, ukrást technologii se bere za věc národní cti a mezinárodní závazky se neplní.

Tak jsme se v kostce dostali až sem. Současný prezident se stal zahořklým staříkem, jehož hlavním politickým úsilím je ukázat všem těm všivákům, kteří se jej na cestě za nesmrtelností nějak nemile dotkli, zač je toho loket. Za tím účelem povolal do služby kluzkého a nepříliš schopného redaktora Haló novin a Blesku, jehož sprostota hraničí snad jen s jeho neschopností pochopit dopad prezidentských eskapád na občanské prostředí země, aby se vypořádal s novinářskou sebrankou. Jsou si s prezidentem názorově blízcí, jak se lze dočíst na Wikipedii: "komentátoři na druhou stranu poukazovali na problematickou Ovčáčkovu novinářskou nestrannost či přímo jeho údajnou zaujatost přesahující až k projevům osobní msty" - prostě morální a duchovní veličiny své doby. Vedle jiných je tu ještě hradní kancléř, jehož hlavním úkolem je zřejmě přitáhnout veškerou pozornost na lumpárny a zlodějinu na sebe, aby na prezidenta nezbyla veřejnosti energie. V neposlední řadě se k prezidentovi připojil i krteček Zdeňka Milera a to zejména proto, aby měl prezident vedle svého bonmoty nabitého a veskrze odpudivého slovníku možnost nalákat na zejména mladé příznivce na něco roztomilého, co s ním nemá vlastně nic společného. Ale každý prostě na vodku, Becherovku a nějaké to pohuleníčko nereaguje pozitivně. Tím se prezident dostal do stavu, kdy může beztrestně plácat nesmysly (případ Peroutka, Šarapatka a další), poťouchle škodit všem a každému, na výletech mimo hrad nestřídmě pít a tak přispívat ke světovému míru.

Skutečně mne zajímá, kdo je na řadě překvapivých osobností v úřadě prezidenta dál. Snažím se nevnímat výhrůžky Václava Klause, že se po vzoru Terminátora vrátí. Dále doufám, že se to nepoštěstí ani spícímu Karlovi a zejména, že se to nepoštěstí (po vzoru posledních dvou prezidentů) největšímu ze slovenských lumpů na české politické scéně. Jak kdysi vyjevil Jan Werich: "Ti, kdo se o čelná místa v zemi derou jsou zpravidla zároveň těmi, kteří se k jejich vedení nejméně hodí. A na druhé strany lidé pro čelní veřejné funkce nejvhodnější, jsou zároveň těmi nejméně ochotnými kandidáty volby..." Rudolf Hrušínský starší by to asi mohl potvrdit... Ale proboha, ukažte mi KDO, když tu není Jára da Cimrman, aby nás vytáhl z bryndy a jeho duchovní otec se zcela v intencích onoho Werichova postřehu do takové funkce nikdy nenechá vlákat.